Sam-il tul

Je historický údaj z hnutí za nezávislost Koreje, které začalo pracovat na území celé Koreje 1. března 1919. 33 pohybů v této technické sestavě symbolizuje 33 vlastenců, kteří toto hnutí za nezávislost zakládali.

"Hnutí 1. března", nebo-li "Hnutí Samil", bylo jedním z prvních veřejných projevů korejské odporu během okupace Koreje Japonskem. Název odkazuje na události, která se staly dne 1. března 1919. Doslovně jméno znamená "tři-jedna hnutí".

Po první světové válce na versailleské mírové konferenci v lednu 1918 přednesl Woodrow Wilson (prezident USA) svou deklaraci, kde ve čtrnácti bodech načrtl svůj plán na uspořádání světa. Ačkoliv se deklarace týkala spíše uspořádání rakousko-uherské říše, asijské národy živořící pod koloniálními nadvládami nabyly pocitu, že se objevila světová velmoc, která je ochotna garantovat právo na sebeurčení i jim.

Wilsonových čtrnáct článků nalezlo posluchače také v Koreji mezi náboženskými vůdci a umírněnými nacionalisty. Kromě radikálů, kteří byli buď v exilu, nebo ve vězení, se zbývající korejští nacionalisté soustředili v náboženských komunitách, které byly tolerovány v rámci náboženské svobody. Vůdci těchto náboženských skupin začali plánovat domácí celonárodní hnutí požadující nezávislost Koreje. Sekta nebeské cesty (Čchondogjo) poskytla finanční prostředky a ujala se vedení celého hnutí.

Smrt bývalého korejského císaře Kodžonga a jeho pohřeb, který se měl konat 3. března 1919, poskytly vhodné podmínky pro plánovanou demonstraci, neboť o pohřeb se zajímali i Korejci, kteří se jinak nacionalistického hnutí neúčastnili.

Během února vůdci projednávali nejvhodnější průběh hnutí. Rozhodli se pro vyhlášení nezávislosti unilaterálně (aniž by žádali Japonce), čímž chtěli apelovat na svědomí velkých mocností. Sepsali Deklaraci nezávislosti, petice zahraničním zástupcům a dopis prezidentu Wilsonovi. Celá akce měla proběhnout bez násilí. Datum demonstrace bylo stanoveno na 1. března (2 dny před plánovaným pohřbem), aby se předešlo odhalení policií.

Prvního března se dvacet devět z třiceti tří "představitelů národa" - signatářů Deklarace nezávislosti - shromáždilo v jedné soulské restauraci, vyslalo studenta s kopií deklarace ke generálnímu guvernérovi a uvědomilo o svém počínání policii. Současně bylo prohlášení přečteno v Pagodovém parku v centru Soulu. Masové demonstrace, která vzápětí následovala, se zúčastnilo mnoho lidí ze všech společenských vrstev. Hlavním heslem se stalo "Ať žije nezávislá Korea". Tato pokojná demonstrace odstartovala celonárodní hnutí, kterého se v následujících měsících zúčastnilo přes milion lidí.

Demonstrace Japonce naprosto zaskočila, nepočítali s tím, že by Korejci byli schopni takovéto soustředěné akce. Od března do května byly povolány vojenské posily, aby pomohly potlačit nepokoje. Polekáni spontánností, se kterou přicházely do ulic masy lidí, reagovali Japonci hromadným zatýkáním, fyzickými tresty, a dokonce i vypalováním celých vesnic. Japonská brutalita vyvolávala zpětně korejskou odvetu, a tak bylo několik následujících měsíců naplněno krvavými srážkami mezi davy Korejců a japonskou policií. Odhady ztrát se liší. Japonská oficiální čísla hovoří o 553 mrtvých, 1409 zraněných a 12 522 uvězněných v období od března do prosince. Korejští nacionalisté odhadují ztráty na 7 500 lidských životů, 15 000 zraněných a okolo 45 000 uvězněných.

Hnutí 1. března nedokázalo zbavit Korejce japonské nadvlády a apel na mezinárodní velmoci se setkal s nezájmem. Dohodové mocnosti, ke kterým patřilo i Japonsko, nebyly ochotny uvažovat o uplatnění Wilsonových idealistických mírových frází v Asii, kde měly své vlastní kolonie. To byla zdrcující rána pro umírněné vůdce hnutí. Pokud jde o osvobození od koloniálního útlaku, bylo povstání naprosto neúspěšné. Avšak přes tento neúspěch se hnutí stalo katalyzátorem pro rozšíření nacionalistického hnutí jako celku.